Nízké Tatry

17.-19.8. '03

Vlak z Prahy do Ružomberku měl zpoždění, takže nám autobus do Donoval ujel. Další měl jet až za dvě hodiny. Prolezli jsme celé nevelké autobusové nádraží, konzultovali jsme jména zastávek s mapou a nakonec vybrali náhradní spoj do Liptovských Lúček s odjezdem za deset minut. Hřeben Nízkých Tater si sice neprojdeme celý, ale alespoň se nemusíme dvě hodiny placatit po Ružomberku.

Liptovská Lúžna

Na hlavní hřeben jsme se připojili po dvouhodinovém výstupu z Liptovských Lúček po žluté značce v Sedle pod Skalkou. Okolní svahy byly pokryté borůvčím a sběrači borůvek. V dálce na severozápadě se v oparu rýsovala silueta Velké Fatry, na západě pak první vrcholy hřebene Nízkých Tater, Skalka (1549 m.n.m.) a Veľká Chochuľa (1754 m.n.m.).

„Tak o ně jsme přišli“, řekl jsem při pohledu na jejich holé vrcholy skýtající jistě báječné výhledy.

„Spíš jsme si je ušetřily“, řekla Líba, oddychujíc po namáhavém výstupu a hledíc na jejich ještě strmější svahy.

Po krátkém odpočinku jsme pokračovali dál po hřebeni směrem na východ přes Latiborskou hoľi (1643 m.n.m) a Ďurkovou (1749 m.n.m.). Borůvkáře jsme brzy nechali daleko za sebou a kromě jednoho trénujícího skialpinisty, který se z ničeho nic vynořil za námi, pozdravil a utíkal dál na Latiborskou hoľi až zmizel za jejím vrcholem, jsme nepotkali nikoho jiného.

Chabenec (1955 m.n.m)

V sedle před Ďurkovou jsme se zastavili a protože krásně svítilo sluníčko, ulehli jsme do trávy a zavřeli oči. Času jsme měli dost a do útulně po vrcholem je to odtud coby kamenem dohodil.

Probudili jsme se asi za hodinu. To už sluníčko opět zalezlo za mraky a tak jsme nasadili batohy vydali se dolů k útulně. Chata byla plná lidí. Bylo až s podivem, že jsme nikoho z nich nepotkali na hřebeni. Jak se však později ukázalo, většina z nich šla hřebenovku od východu, takže sem dorazili z opačné strany.

Postavili jsme stan, dali jsme si pivo, uvařili večeři a šli brzo spát. Ráno chceme brzo vyrazit, aby jsme minimalizovali riziko chůze v houfu.

Ráno jsme vstali v půl sedmé, rychle jsme sbalili stan a vyrazili. Snídali jsme až o samotě v klidu mezi skalkami v úpatí Chabence (1955 m.n.m.). Na ten jsme pak doslova vyběhli a pokračovali přes Kotliská (1936

Ďumbier (2043 m.n.m.)

m.n.m.) až k Poľaně (1889 m.n.m.). Tady bylo už skutečně živo. Vede sem žlutá značka z Demänovskej doliny a protože počasí celkem přálo, byl chodník plný výletníků s chlebníky. Všichni míří směrem na Chopok, ti zdatnější si ještě odskočí na Ďumbier a honem zpátky. O tom, že se s vytížením této části hřebenovky opravdu počítá, svědčí i vydlážděný kamenný chodník.

Přes Děreše (2003 m.n.m) jsme došli až k Chopku (2023 m.n.m.). Vrcholová skalka byla obsypaná lidmi jako hrozen vína, tak jsme tam raději ani nešli. V kamenné chatě jsme si vystáli svíčkovou a pivo a rychle pokračovali dál k odbočce pod Ďumbierom (2043 m.n.m). Nahoru jsme vyběhli jen nalehko, je to nějakých dvacet minut chůze, vytvořili nezbytné vrcholové foto a vrátili se zpátky k hromadě s našimi batohy. Před námi zbyl poslední úsek toho dne k chatě M.R.Štefánika. Ta byla poloprázdná, většina lidí se z hřebene vrátila zpátky dolů. Navečeřeli jsme se a šli spát.

Ohniště - skalní okno

V ceně ubytování byla i snídaně, takže jsme si ráno vybrali ze šesti jídel klobásu s chlebem a omeletu, nasnídali se a vyrazili. Rozhodli jsme se nepokračovat v hřebenovce, ale odbočit na Rovnou hoľi (1722 m.n.m) a po zelené značce dojít až na Ohniště se skalním oknem. Na rozcestí Králička jsme proto odbočili po žluté do Bocianského sedla. Cesta na Rovnou hoľi není příliš využívaná, na několika místech jsme se museli doslova prodírat přes kosodřevinu. Nádherný kruhový výhled na vrcholu nám to však bohatě vynahradil.

Při sestupu z Rovnej hole nás však opustilo štěstí. Nejenom že se nám ztratila zelená značka, ale navíc jsem si nějak nešťastně pochroumal koleno, takže jsme na Ohniště už nedošli a raději zvolili ústup po žluté značce do Malužné a dále stopem do Liptovského Mikuláše.

Hřebenovku budeme muset dokončit někdy příště.